† 05. 09. 2010 | kód autora:
aWX(je to JEN povídka, okey? Neděste se :D)
Zdroj obrázků: deviantart.com, photobucket.com, cosplay.com, google.com
Oheň a led
Někteří tvrdí, že svět zajde ohněm,
druzí, že zničí ho oheň.
To, co znám z vášně, přinutilo mě,
k ohni se přiklánět.
Však jestli se ohněm svět nezmrzačí,
znám natolik i nenávist,
abych si byl zcela jist,
že led by to sved,
že na to stačí.
Mé jméno je Liss Shanová.
Předem, než mě poznáte, musím Vás upozornit, že tohle není veselý příběh. Není to poučení, možná šťastný konec.
Takže, začněme hezky od začátku.
Narodila jsem se jako první a poslední dítě Dreaka a ženy, která si říkala Lady. Jejich setkání bylo zcela náhodné a pokud správně chápu, mé narození taky.
Jako dítě jsem mívala hnědé vlasy, které se mi časem kroutily a vlnily, takže jsem vypadala jako panenka. Taky se ke mě tak rádi chovali - obvzlášť máma. Bylo to nejšťastnější období mého života, dá-li se to tak říct....
Ve třech letech už jsem byla jako kdejaký kluk, jen ne jako ta roztomilá křehoučká dívenka, kterou ze mě maminka chtěla mít. K mé nejoblíbenější činnosti nepatřilo vyšívání, spíše lezení po stromech, utíkání z domova a podobné vylomeniny hodící se spíše pro chlapce.
Tatínek ze mě měl radost. Maminka nikoliv.
Ve třech letech mě odnesla od otce. Muž, za kterým Lady utekla, nesl jméno Lucius Ferr. Byl to vyšší démon, něco jako pravá ruká Lucifera.
Nemám tušení, jak se s matkou seznámil, ale za nedlouho byl prohlášen mým otčímem a měl za mě tedy zodpovědnost.
Lucius mě nenáviděl. (Ne, že bych ho já měla ráda. Vůbec.) Nebýt Lady, asi by mě zabil.
K tomu všemu, co jsem vyváděla, ho ještě rozpalovalo moje stravování - ne, nejsem vegetarián, ale lidské maso jsem do pusy nikdy nevzala A NIKDY NEVEZMU!!!!!
"Lisso, okamžitě slez!!!" rozječela se žena, kterou maličká bělovláska znala na svůj vkus až moc dobře. Franken Steinová - jak se babice jmenovala - byla její chůva už od nepaměti. Liss jí stejně dlouhou dobu nemohla vystát.
"Neslezu!" zařval nazpátek šestiletý hlásek.
"Počkej až se mi dostaneš pod ruku!!!!"
"To bys mě musela nejdřív chytit!"
Celý rozhovor, dá-li se to tak říci, se odehrával na půli cesty na půdu. Franken byla dole a půlelfka nahoře.
"Počkej já ti tak nařežu!!!!!" znovu se rozeřvala babizna, až jí černé vlasy vstávaly. Zakulacené rohy se pomaličku začaly narovnávat.
Světle modré oči dívky nahoře se zaleskly a zmizely ve tmě. Dřív, než Čertova babička vlezla za ní, se ozvalo bouchnutí a půda byla neprodyšně uzavřena. Maličká se obrátila na záda a snažila se přestat brečet, jelikož si připadala hloupě - brečel snad někdy král Artuš? A Morgana, ta snad brečela? Nikoliv. Nebo snad Lotta z Černého lesa? Brečela ta, když jí Sirael (příbuzný z matčiny strany) sflákal tak, že si nedokázala několik dnů vůbec sednout? NE! Ačkoliv Lotty neměla oči...
Liss se překulila na bříško a založila ruce pod hlavou. Slzy ustaly, ale místo nich přišel strach z toho, co jí Luciuc provede, až se o tomhle dozví. Nesmím dolu, rozhodla se. A jestli umřu hlady, snad to bude rychlé. Pak se zarazila. Ne, nebude to rychlé, ale pomalé a vážně, vážně bolestivé.
Půda byla jedno velké skladiště, ovšem o to víc jí půlelfka milovala. Dokázala tam strávit celé hodiny a hodiny, prohrabováním starých amuletů, obrazů a bůhví čeho všeho ještě.
Dneska ale neměla čas - a ani chuť - prohrabovat se tím harampádím. Rychle se zvedla a se sílou šestileté holčičky odtáhla blízko stojící skřínku na poklop, kde před chvílí ležela. S pocitem zadostiučinění se pro sebe usmála, přestože věděla o tom, že se Lucius dostane nahoru i bez použití žebříku a sehnula se pro nůžky, které se z nějakého důvodu povalovaly na zaprášené zemi.
Jak tak seděla a dívala se na ostří nůžek, něco jí napadlo.
**
Babizna Steinová se mezitím vydala rovnou za samotným Luciusem až na jeho večírek. Démon - čert, chcete-li - z toho nebyl moc nadšený. Jakmile ji uviděl, zamračil se. Nemůžeme se mu ovšem divit - kdo by rád viděl na své oslavě duší, kam se měl dostavit dokonce i Lucifer, starou a ošklivou Franken? Lucius mezi tyhle lidi rozhodně nepatřil.
"Co tu chceš?" zavrčel na ní. Čertova babička nebyla žádný strachopud, ale rozzuřený Lucius Ferr jí polekal: "S-slečna Li-liss.."
Lucius jí pro jistotu nenechal ani domluvit. V očích mu hrál hněv: "Co moje dceruška zas provedla?!"
"Z-zavřela se sama na půdě..."
Luciusovo uhlově černé vlasy rázem vzplály jako pochodeň. I v očích se objevily dva plameny, spalující všechno kolem.
Jednotlivé prameny hnědých vlasů pomalu padaly na ramínka růžových šatů, do kterých Liss navlíkli. Z dlouho pěstované hřívy, jež Lady tak ráda rozčesávala a myle ve vroucí vodě, byl za okamžik na krátko sestřihlý ježek. Liss se pro sebe hihňala, až si málem ustříhla ucho.
Byla se sebou spokojená. Tenhle tichý protest v ní vyvolával pocit, že tohle všechno brzo skončí. Netušila, jak moc se mýlí.
† 05. 09. 2010 | kód autora:
aWX
Otevřené okno se s hlasitým zaduněním otevřelo. Do ložnice pronikl mrazivý vítr. V létě? Kumiko zvedla hlavu. Co to k čertu...
Ze tmy vstoupila postava. Do ticha se ozval chrčivý hlas: "Ahoj..."
"Aaaa...!"
"Nekřič." Pobídl jí a přiskočil k ní.
Zvedla oči a málem znovu vykřikla, kdyby jí nedal ruku na pusu. Otočila se k němu. Dlouhé stříbrné vlasy mu padali po zádech. Na odhalené hrudi bylo klubko špatně sešitých jizev.
"Neboj, je to v pořádku." Pousmál se.
Roztřeseně se na něj dívala. Do očí, kdysi krásně živých a plných radosti. Teď jen smrti.
"Jdeš si pro mě?" polkla, když ruku sundal. Dai zavrtěl hlavou a zašklebil se: "Měl bych?"
Neodpověděla.
Dai se uvelebil na místo, kde ještě před šesti hodinami ležel Tsuke. Zvědavě se rozhlížel po místnosti a úsměvem na chladných rtech.
Kumiko ani nedutala a vyděšeně koukala na svého mrtvého kamaráda. Byl pořád stejný. Se stejným úsměvem. Stejným klidem ve tváři.
"Zase sama?" uchichtl se a zavrtal zelenkavé oči do jejích. Byly jako dva době mířené šípy. Kumiko musela ucuknout, tělem jí projel chlad.
"No tak. Kde máš manžela?" vysmíval se. Hlas mu najednou zhrubl. Už nebyl tak přátelský jako předtím. "Nechal tě tu samotnou?"
"Pracuje" zamumlala. Dai se jedovatě zasmál: "Tsuke nám pracuje."
Zvedl se a než se nadála klečel jí u kolen. Ve tváři se mu probudil šílený výraz: "A nebojí se, že se jeho manželce něco stane? Že jí nějaký násilník ublíží?"
"Daii..." odskočila pryč. Už se na něj nemohla koukat. Do prázdných ledových očí. To nebyl on. Ne, on je mrtvý. Mrtvý navždy. Ale co tu...
Dai se zašklebil: "Ty se mě bojíš? Vždyť ty ani nevíš co je strach. Nemáš tušení..."
Rukou sjel k hrudníku, kde se pnula jizva. Jedním trhem zničil stehy. Z rány se vyvalila teplá krev. Jako potok mu stékala po břiše a kapala na podlahu. Kumiko se rozječela. Chtěla utéct, ale nebylo kam. Dveře byli moc daleko.
Pomalu se vydal k ní. Krev za ním odkapávala a nechávala cestičku.
Okno, blesklo jí hlavou. Bylo přece otevřené. Slepě hrábla po klice. V zápětí bolestně vyjekla. Klika byla horká, jako plamen.
"Už neutečeš..."
Musím pryč. Musím. Do očí jí vnikly slzy.
Chytl ji za vlasy a mrštil s ní o zem. A pak už byla jen tma...
† 05. 09. 2010 | kód autora:
aWXCo mám dělat? Co mám dělat?! Mám jen jeden akatsuki plášť... já se jí určitě nebudu líbit. Je to dlouho, kdy jsme se viděli, naposledy sem jí viděl když... jí bylo dvanáct? Dlouhá doba. Měl bych, asi bych se měl vysprchovat. Ale kde když je v koupelně kisouš?! Panebože vzpomínám na její krásné heboučké vlasy. A ty krásné rudé oči. Moje láska na mě čeká.
"Ahoj Peine."Pozdravil mě Itachi. Měl aktivovaný sharingan a rozpuštěné vlasy.
Ne. Itachiho sem nemyslel. Ale to nevadí. Itachi by mi mohl poradit.
"Hele Itachi," začal jsem nenápadně "nevíš náhodou...ehm... poradíš mi?" Můj věrný kamarád. Nosič piva. Zlověstný hulič, nasadil profesionální výraz a vypustil ze sebe: "O co jde bejby?" A já ležel a chlemtal se jako Hidan, když jsme mu dali lízátko. "Tak o co jde?! Vymáčkni se!"
"Uchm... takhle...to... tento... tak... jako... to..." Vykoktal jsem. Itachi se podíval a dobromyslně se usmál. Vypadal opravdu děsivě.
Oou... To byl doopravdy špatný nápad. Jak sem si mohl myslet, že mi pomůže. Itachi je ten kluk co pozval na rande Deidaru!! Jak mi může cpát, že je to lamač dívčích srdcí?! Dyť žádnou holku neměl. Ach jo. Já se taaaak ztrapním.
"Peine, zlato, musíš se naučit v tom chodit. Kdy jste se s tou holkou viděli naposled?" zeptal se. Připomínal mi teplého medvídka Pú. A teď už se ho teda doopravdy bojím, Itachi se usmíval jako sluníčko nad hnojem a táhl mě k němu do pokoje.
Ježiš to je špíny. Fuj. Itachi kdybych nevěděl, že bydlíš s Kisamem asi bych ti vynadal.
"Je to deset let."Odpověděl jsem Itachimu. Itachi se na mě podíval pohledem tak-to-tě-musím-vyzpovídat a přisunul si ke mně židli: "Je hezká?"
"Nádherná!" Vypadlo ze mě. Itachi nasadil výraz psychologa a vážně se na mě podíval: "Konan o ní ví?"
"Kdo je Konan?"
"Konan?! Kdo je Konan? Tvoje modrovlasá snoubenka"
"Aha. Tahle Konan."
"Musíš se dát do kupy, kamaráde. Deidara se ti postará o vlasy."Vysvětloval Itachi.
"Ale-"stačil jsem namítnout.
"A Sasori o ohoz"
"Ale-"
"A Kisame o nehty"
"Ale-"
"A já o ten zbytek. Jdi za Deidarou on už si bude vědět rady."
"Itachi, myslíš, že je to dobrý nápad?"
"Co je to myslet?"
Jak sem si mohl myslet, že tenhle degen umí myslet? To si musím rozmyslet....
"Peine, pojď."Mrkl na mě a dotáhl mě k Deidarovi do pokoje. Samá růžová a červená.
"Hojte chlapci!" Pozdravil/a Deidara. Momentálně jsem si nebyl úplně jistý pohlavím, protože na sobě měl minisukni.
"Co to máš na sobě?" Zeptal jsem se, i když moc dobře věděl co přesně má na sobě.
"Tohle? To byl dárek od avonu." Odpověděl s klidem. Za to já ztrácel klid.
Že já sem vůbec lezl. Mohl sem si klidně vystačit sám s googlem. Pomoc!!! Tohle nezvládnu! Ona se mi vysměje...
"HLAVNĚ BUĎ V KLIDU, ANO?" křičel Itachi přes fén jsem mu fakt moc nerozuměl. Radši ani nechci vědět, co mi na hlavě udělal. Když mě dei do fénoval, ukázal mi zrcadlo.
No, není to tak zlý. Myslím... Myslím, že mi to docela i sluší.
Vlasy jsem měl ulízané a čelenku na krku. Vypadal jsem trochu jako james bond. To ženský žerou.
"Páni, teda šéfiku. To bych do tebe neřekl" ohodnotil mě Itachi.
"Co? Vypadám blbě?"
"Právě, že výjímečně, ne" uklidnil mě můj blonďatý kamarád. Měl jsem chuť mu dát pár výchovných pohlavků. Já vypadám vždycky dobře, to oni nemají styl!
"OK. OK. Jdeme za Sasorim, ten se ti postará o oblečení.
No už to vidím. Loutka oblíká leadra akatsuki. Haha!
"Ahoj, sensei!" pozdravil Sasori "co máte za problém ?"
"Ale, Pein se chce hodit do kupy, má rande" mrkl na něj Itachi a Sasori hned věděl.
"Chtělo by to něco, pro snadný pohyb, ale abys byl za gentlemana, viď?"
Přikývl jsem. A čekal, co mi podstrčí. Sasori se dlouho nerozmýšlel a vytáhl džíny a košili. Nasadil jsem si to a pohlédl do zrcadla.
Není to tak špatný. Vypadám jako lamač dívčích srdcí. Hlavně aby mě takhle neviděla Konan nebo Michiko. To by pak bylo samý: nechceš někam vyrazit. U Michiko by mi to ani tak nevadilo je u akatsuki teprve týden, ještě mě to neotravuje, ale konan je s tím už otravná. Nějak se mi už nechce si jí vzít. Je hrozně... jak to říct... ctižádostivá. Dokonce víc než já.
"Budeš se jí líbit" Sliboval Sasori.
"Kisame čeká!" Zavolal Itachi a táhl mě zpět k němu do pokoje. Skoro jsem se cestou přerazil o něčí boty. Pak taky o krabici piva, tu sem si chtěl mimochodem odnést k sobě do pokoje. Naštěstí jsme tam došli dost brzo, takže sem se o nic doopravdy nezranil. Itachi mě odtáhl za kisamem a ten se mi hodlal postarat o nehty. Nejdřív mi je dal do mořský vody, aby se prej odmočily. Pak mi je odlakoval a utřel.
Lak. Můj krásnej lak! Ten hajzlík mi ho smyl! Proč?! Co jsem mu udělal?!
"takhle to vypadá mnohem líp" poznamenal. Obrátil jsem oči v sloup. Kdy už tohle skončí? Itachi byl spokojený.
"Poslední věc, co potřebuješ zlepšit je slovní zásoba"
"Ne tak to je moc! Itachi, prosimtě, nech mě už být, ano?"
"No, dobře. Tady máš" podal mi kytku "dej jí to, a že jí pozdravuju"
"Dobře." Řekl jsem. Odešel jsem od něj z pokoje a vydal se ke dveřím rovnou do konohy. V tom mi začal zvonit mobil: "Ano?"
"Peine, jsi to ty?"
"Jo, jsme to já. Kurenai, už jsem na cestě do Konohy..."
"Vážně? Já ti chtěla říct, abys nejezdil. Mám angínu... sejdeme se někdy jindy, ano?"
† 05. 09. 2010 | kód autora:
aWX
Je to nedokončené a asi to nikdy nedokončím... napsala sem to jen tak... ani nevím xD
"To snad nemyslíte vážně!"
"Ano, myslím. Pokud nemáš v úmyslu strávit dalších sedmdesát let ve vězení, vezmi Mikanagiho a padejte do Bruselu. A tím jsem skončil!"
Amane hněvivě pokrčil rameny, ale dál se nehádal. Pochopil, že to nemá cenu.
Yamamoto-san byl vždycky před svátky tak nervózní, že ho dokázala rozhodit každá maličkost.
Amane vypochodoval z kanceláře první divize a vztekle kopl do záhonu, jenž si Yamamoto tak zamiloval. K jeho velkému podivu se mu opravdu ulevilo. Ale ne dost.
Když vešel do velkého domu, kde to vonělo levandulemi, byl ještě pořád plný výčitek, že Maiko nechá samotnou. Zase. Nejradši by si za to nafackoval, ale co mohl dělat? Nechat se zavřít taky nebylo zrovna inteligentní východisko. I když... no, kdo ví?
"Kapitáne!" z pokoje vykoukla usměvavá hlava plná ohnivě rudých loken. Maiko, která samozřejmě nic netušila, byla jedna z mála lidí, kteří hluboce zakořenily v Amaneho srdci. Teď, když stála v chodbě v obrovské uniformě shinigami, která jí nebyla ani omylem, a křenila se na něj, ošklivě ho píchlo u srdce.
"Ahoj holčičko," usmál se a podrbal ve vlasech. Maiko ho ze zvyku objala, ale takovou prudkostí, že mu málem vyrazila dech.
"Naučila jsem se používat shikai," prohlásila hrdě "už umím ten oheň udržet v čepeli a zapálit s ním svíčku. Můžu konečně jít do nějaké divize?"
"Ne-e jsi moc malá." Prohlásil nekompromisně. Maiko načuřeně zaprskala: "Malá? Malá!? Je mi přesně 230 let!"
"Je ti osm. Nehodlám se o tom hádat. Dokud ti nebude aspoň třináct, tedy 374 chceš-li, do žádné divize nepůjdeš."
"To není ...."
"Co? Fér? Máš pravdu, to není. A teď, když mě omluvíš, mám chuť na bylinkový čaj. Dáš si taky?" flegmatická stránka jeho podvědomí vyplula na povrch a odsunula problém se štědrým dnem.
† 05. 09. 2010 | kód autora:
aWXU lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
Deidara: tohle kdyby si dovolilo u nás, un, Pein by s ním rychle zatočil!
Sasori: myslíš jako s tebou, když jsi na něj zařval, že nějakej vypelichanej zrzoun ti nebude poroučet?
Deidara: to přece nemohl slyšet!!
Konan: slyšel.
Deidara: a já proč se na mě furt tak mračí...
"Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně mlčelo!
Hidan: tomu říká nadávka? Tsss, kdyby řekla třeba...
*tři ruce mu ucpou pusu*
Deidara: un, asi to byla rasistka, ne?
Konan: napsal to chlap...
Sasori: a ten chlap byl rasistka?
Konan: *mocný vzdych* proč já?
Deidara: ty seš taky rasistka, nebo co?
Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
Deidara: *čučí na Sasoriho* mží ti v oku?
Sasori: co? Ne! Tobě jo?
Deidara: právě, že ne...
Hidan: vy idioti, okamžení je jako v ten okamžik!
Deidara: řikám, že mi nemží v oku! V jakém okamžení?! Konan, tobě mží v oku?
Hidan: *vzdych a smích* asi na něj musím pomalu, na blondýnku...
Konan: se moc nesměj, tys nám půl roku tvrdil, že cynik má něco společného s cedníkem...
Deidara: a on nemá?
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!
Hidan: Hahaha! Kdyby si koupila mikrovlnku, nebyl by problém!
Sasori: Nebo elektrickej sporák!
Konan: *ironicky* nebo si mohla objednat služku
Deidara: Tebe?
Mlč! Hle husar a kočárek -
hrej si - tu máš kohouta!"
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.
Deidara: Ta ženská je magor...
Sasori: A to soudíš zas podle čeho?
Deidara: Dát dítěti na hraní auto?!
Hidan: Mně přijde jako magor spíš to dítě - neužije jutsu a hodí si s autem!
Deidara: Třeba má kekei genkai
Sasori: Nemyslím... podle mě to je spíš hračka
Deidara: Házet s autem?! Tak to chci někdy vidět, jak hodíš s autem bez použití jutsu, fakt!
A zas do hrozného křiku -
"I bodejž tě sršeň sám - !
Hidan: Není sršen ta nafetovaná včela?
Konan: Každej má něco, tam uctívaj sršně, no...
Deidara: my zase okovanýho magora, s nima si vážně nemáme co vyčítat
Že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!
Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!" -
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
Deidara: To bude určitě ten táta!
Sasori: Spíš ta polednice...
Hidan: Kde by vzala klíče?
Sasori: Třeba je čorkla tomu tátovi, když spal..
Deidara: Nebo je ten táta polednice!
Hidan: Nebo používá super-odemykací justu!
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!
Deidara: ITACHI!
Sasori: CHIYO!
Hidan: KONAN!
Konan: IDIOTI!
"Dej sem dítě!" - "Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!"
Div že smrt ji neovane,
ejhle tuť - Polednici!
Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.
Hidan: cože to dělá s tím dítětem?
A vinouc je, zpět pohlíží -
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž - a již je v zápětí.
Sasori: V zápěstí?
Deidara: Cože? V jakym zápěstí, zas mi chcete urvat ruku?!
Hidan: Ne, v zápětí znamená, že jako za chvíli..
Deidara: Je za chvílí?
Sasori: Co tam ta chvíle dělá?
Již vztahuje po něm ruku -
matka tisknouc ramena:
"Pro Kristovu drahou muku!"
klesá smyslů zbavena.
Tu slyš: jedna - druhá - třetí -
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí -
táta vchází do dveří.
Sasori: O oběd nikde! To mu vážně nezávidím...
Konan: Kdybyste se k nám, chudákům ženskejm taky nějak chovali! Copak nevidíte, že chudinka omdlela?
Deidara: Hidan jen spí, on není omdlenej.. neboj, Konan
Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté:
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě - zalknuté.
Hidan: já bych si to s tim dítětem hned vyměnil
Konan: eh? Vždyť jsi nesmrtelnej..
Deidara: No právě! Asi chce bejt přilknutej..
Sasori: Však on tě Pein přilkne, až zjistí, že si mu zase kradl tik tak...
† 05. 09. 2010 | kód autora:
aWXItachi: konan musela jsi ho oblíct zrovna do smokingu? Vypadá jako by šel na svatbu a ne na pohřeb!
Konan: nic lepšího na sebe nemá
Itachi: všechno je lepší než smoking!
Konan: ne, není
Itachi: ano, je!
Kisame: co je to smoking?
sasori: to se nosí na svatby
Deidara: ona bude svatba?! *pohled jaktože-to-nevím?!*
Tobi: co to je svatba Senpai? *vykulený kuk jedním očíčkem*
Hidan: Konan bude mít svatbu s peinem!
Sasori: jen v případě, že by byla těhotná *skřípání kloubů*
Deidara: konan je těhotná? *přidušený písk*
Tobi: co je to být těhotná Senpai?
Deidara: jakože čeká dítě
kakuzu: jen to ne! Dítě by nám až moc sahalo do rozpočtů
Hidan: já budu děda
černá půlka zetsu: sníst tobníka... nesníst tobíka... sníst kisameho nesníst kisameho...
bílá půlka zetsu: tobi bude chutnější
Konan: budeš mi moc chybět... *naklání se nad peinem*
Sasori: konan spáchá sebevraždu!
Itachi: beru si její pokoj!
Deidara: si vezmi peinův!
Itachi: ten je i Konanin!
Deidara: *řekni něco inteligentního nebo tě budou mít za blonďáka* mám hlad!
Hidan: dáme si pizzu! Jashin mi to dovoluje!
Kakuzu: moc drahý! *uzemněn Itachim*
Itachi: Shannaroooo!
Sasori: *rozklepe se* Sakura!
Hidan: *objednává pizzu*
------------------------------------------------------ o půl hodiny později---------------------------------------
*zvonek*
Sasuke: dobrý den, objednali jste si pizzu u pizzerie Hebi. Bude to 150 kj.
Itachi: brácho? Odkdy ty makáš v pizzerii?
Sasuke: to víš, orochimarovo továrna na čokoládu krachuje, nějak si vydělávat musím
Itachi: si hodný chlapec. Kéž by se toho dožila maminka
Tobi: Ne! Tobi je hodný chlapec!
Itachi: samozřejmě jak jinak.
Sasuke: co tu jste tak smutní? Proč nezabíjíte nějaké přebytečné lidi?
Kakuzu: pšt! Pšt! Neříkejte mu to!
Deidara: ále, šefík umírá.
kakuzu: *plácne se dočela div si tam neudělá díru* řikám, neříkejte mu to!
Sasuke: fakt? To by měl vědět Naruto! *vytasí svůj sony ericsson k750i*
Kukuzu: *pracháči nepomlouvají mobili, zvlášť když sami žádný nemají*
Hidan: *žere pizzu*
Pein:*unuděn k smrti svou smrtí se otočí na druhý bok*
*někdo, nebo něco rozrazí dveře*
Naruto: návštěva!
Hidan: OMJ! Liška! *dusí se pizzou*
Kakuzu: hidánku neumírej mi!
Konan: *chytrý pohled* už si někdy viděl někoho nesmrtelnýho umřít?
kakuzu: všechno je jednou poprvé
Naruto: přinesl jsem mu dárek
Sasuke: to si nemusel, narozeniny mám až za měsíc
Naruto: wtf? Kdo mluvil o tobě?
Itachi: ty narcisisto!
Sasuke: sklapni slepče!
Itachi: dejte mi brejle, ať mu můžu jít nakopat
Chouji: jídlo! *vrhá se na Hidanovu pizzu*
Hidan: moje pizza! *přestává se dusit*
Ino: Deidaro, ségro!
Deidara: ehm.. na koho to mluvíš? V životě jsem tě neviděla... chci říct neviděl... *červenání alá rajče*
zetsu: *rozhodl se pro spapání Kisameho* hej. Kisame, pojď sem
Kisame: no?
zetsu: *papá kisouška*
Ino: tak nezapírej ségra, jsem ráda, že tě vidím
Deidara: o čem to mluvíš? Já sem kluk! *hlas mu vyskočí o oktávu víš*
Chouji: *vyhrál boj o pizzu a teď jí konzumuje*
Sasori: jsem rád, že tu není to růžovlasý pometlo
Sakura: ehm...?! *ťuká Sasorimu na rameno*
Hidan: *oplakává pizzu v rohu místnosti*
Tobi: *nudí se. Zapne televizi na kanálu Gai TV kde zrovna dávají klip umbrella*
Itachi: *začne falešně zpívat a tancovat s klipem*
tobi: *pustí klip na plný pecky*
Pein: *nevydrží to* Kdo si myslíte, že vám v tomhle umře?! Já se vám na nějaký umírání vykašlu! *sbalí věci a zmizí v oblaku kouře*
† 05. 09. 2010 | kód autora:
aWX"Ne!"
Výkřik překvapení.
Výkřik bolesti.
Výkřik nenávisti.
Výkřik lásky.
Konanino tělo se jako list papíru sneslo k zemi a tam zůstalo bez pohnutí. Obětovala se. pro mír.
Jeho oči se setkali s Madarovo: "Ty hajzle!!"
"Ubohý malý Nagato," zasmál se Madara "zdá se, že si prohrál. Zase. Jsi nula. Pochop už! Býval si něco - možná kdysi. Měls potenciál, ale teď si k ničemu. K ničemu! Nic neodkážeš! Přestaň se snažit mě zničit. Akorát zničíš sebe, nicko" svůj proslov skončil dramatickým zmizením v nažloutlém kouři.
Pein se třásl bolestí i nenávistí zároveň. Obličej mu nabral barvu slonoviny, takže ještě víc kontrastil s černými piercingy, které měl nabodané po celém obličeji. Ohnul se k ní, až mu vlasy spadli do obličeje. Nevšímaje si jich ji položil na klín: "Konan..."
"Nagato?" Modrovláska byla oproti němu snad ještě bělejší. Oči pomalu ztrácely radostnou jiskru.
"To se nemělo stát... to se nemělo..." nebyl schopný řídit, co vlastně říká. Všechno se mu točilo.
Konan se zasmála: "Byl to osud."
"Nesmíš mi..." rozbrečel se. Jeho šedo-fialovo-modré oči se najednou otevřely. Konan se v nich už neztrácela. Viděla v nich to co chtěl. Cit. Lásku. Cestu k jeho srdci.
"... Umřít ?" doplnila ho. "Proč? Nikdy sem nebyla šťastná. Nikdy. Možná budu."
"Nikdy si nebyl šťastná?"
Nagatovi se vyjevila nedávná scéna při povstání jakýsich ninjů ve vesnici. Tenkrát ho tak bolela hlava. A byla tu Konan. Starostlivá, roztomilá Konan. A on jí odehnal jako otravný hmyz.
"Můžu pro tebe něco udělat?"
"Ne, jdi pryč..."
"Miluju tě..." zavřela oči. Touha říct mu všechno.. všechno o její lásce už od dětství. bylo moc pozdě.
"Můžu za to já? Kvůli mně si byla nešťastná?" zalapal po dechu a hladil ji po vlasech. Tolik toho, co udělal,nebo spíš, co neudělal, litoval.
Odpovědi se už nedočkal. Z jejích mrtvých úst se vydral poslední smrtelný výdech.
Obrázek, kterej sem našla asi pět minut po dopsání: http://i264.photobucket.com/albums/ii187/Tsukyomi476/Konan/Where_Will_You_Go_by_chocobo_on_cla.jpg
† 05. 09. 2010 | kód autora:
aWX
"Neplač," řekl mi, když jsem brečela.
"Neboj se," řekl mi, když jsem se bála.
"Nelži," řekl mi, když jsem lhala.
"Konan, neplač kvůli mně, prosím," řekl.
Nedokázala jsem mu odpovědět. Nemám brečet? Jak nemám brečet? Milovala jsem ho. A teď tu leží a krvácí.
"Tak pojď!" tahal mě za nohu z postele. "Nechceš přijít pozdě, že ne?"
"To víš, že ne," odsekla jsem, "ale nechce se mi vstávat."
"Venku prší. Co kdybysme nikam nešli?" napadlo ho.
Vlezl si ke mě do postele a spokojeně usnul v mém objetí.
"Nebreč...," vydechl a chytil mě za ruku.
Ty jeho ruce, tak studené.
"Bu... budeš v pořádku! Já... zavolám pomoc..."
"Konan, buď tu se mnou. Víš, že už mi nepomohou."
"Je krásný," vzal do náručí naše dítě, "ty jseš krásná..."
"Dei, až se to Pein dozví..."
"Vidíš, dozvěděl se to," usmál se na mě.
"Ano a kvůli tomu.... Kvůli mně teď umíráš!"
Znovu sme se rozbrečela.
"On mě nikdy neměl rád...," řekl a zavřel oči.
"Dei!"
Nic.
"Deidaro!"
† 05. 09. 2010 | kód autora:
aWX
"No tak, vem si koláček!" zašvitořila Anna Boyenová a zatřásla mi s krabicípřed očima. Byla to vysoká dívka s dlouhými plavými vlasy. Na obličeji se jí rozlil vítězoslavný úsměv když jsem si přecejenom vzal.
Nikdy jsem si o ní nemyslel nic špatného byla to prostě ta 'podivínka'. Je fakt, že se chovala divně, o tom není pochyb, ale když nás minulý rok dali k sobě při Francouštine poznal jsem jak milá je. A taky jak je hezká...
"Copak, Jordane, ukousla ti kočka jazyk?" zasmála se mi a sama si také vzala.
"Co.. ne, jistě, že ne.." zamumlal jsem a zrudl jak rajče. Kousnul jsem si. Chuť masa opečeného nad ohněm, sice dost přesoleného, byla vážně moc příjemná. Anna to věděla. Rozesmála se takovým tím zvláštní holčičím smíchem, který mi vždycky přišel neuvěřitelně roztomilý. Připoměl mi mojí bývalou přítelkyni Clarissu, která před rokem zmizela. Prý vražda... ale nebyli důkazy. Nenašlo se tělo.. nic.. Takže se rozneslo, že utekla do Indie, kde chtěla plnit svůj sen pomáhat dětem. Osobně si myslím, že je to nesmysl - doma byla spokojená, s rodičema se nehádala a vždycky byla v pohodě - ale je byla to příjemnější představa než pomyšlení, že by byla mrtvá...
"Hele, Jordane, napadlo mě..." zrudla " jestli se mnou nechceš jet na fesťák. Slyšela jsem že máš Rock rád." Upírala na mě svoje velké zelené oči.
"Jo.. Klidně" odpověděl jsem a dalo mi velkou práci na ni přestat zírat jak magor.
O rok a půl později...
"Dáš si piroh? Je výborný! Jenže jich maminka vždycky udělá tolik, že je s taťkou nestíháme sníst, víš?" usmála se moje, teď už, dívka a zalovila v černé kabelce. Vlasy jí, z hořečnosti se kteru hledala slíbené jídlo padaly do obličeje a splívaly až světle modrým šatům.
"Tady jsou!" zvolal triumfálně a podala mi známou plastovou krabici.
"Já nechci.." špitl jsem spíš pro sebe a připadal si hrozně hlopupě. Anna mě ale nenechala dál protestovat a narvala mi piroh do pusy. Málem jsem se udusil. Po chvíli se mi ale jakž takž povedlo začít kousat. Známou chuť přesoleného masa doplňovala hnusná pachuť kovu. Jako když si olíznu ránu, napadlo mě. Hned jsem myšlenku zapudil a zase se na ni začal dívat. Seděla na trávě vedle mě a s našpulenou pusou lsedovala jak žvýkám. Polknul jsem a políbil ji. Anna zrudla, že by se za ní nemusel ani semafor stydět, ale začala mě líbat. Příjmené teplo se mi rozlilo tělem a motýlení v žaludku sílilo. Zase.
Štastnou chvilku přerušila tepavá bolest ve rtech. Odtáhl jsem se a ucítil lepkavou tekutinu, jak mi stéká po bradě.
"Ty si mě kousla!" vyjekl jsem. Anna zbělala: "Já... nechápu.. omlouvám se.. bože.."
Vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Lekla se ještě víc než já, chudinka.
"Ale to nic." uklidňoval jsem ji "Stává se mi to často" dodal jsem nepřesvědčivě
"Ne, to rozhdoně není nic." zaúpěla a začala mi otírat krev ze rtů - moc to nešlo - a drmolila dál omluvy. Pohladil jsem ji a lehl si do trávy. Mraky plynuli a mě se zachtělo spát...
Za půl hodiny obloha zčernala přívalem bouřkových mraků. Anna se roztřásla zimou. Posadil jsem, sundal si mikinu a nandal ji na její holá ramena.
"Jordane, to přece..." zapotestovala.
"Je mi fajn" zamumlal jsem a sledoval nebe. Anně se rozjasnili oči: "Co kdybys o víkendu přespal u nás? Naši tam nejsou..."
Nabídka byla až moc lákavá. Zavolal jsem mámě. Moc neprotestovala, jen mi dala kázání, že musím.. ehm.. nejpozději o půlnoci do postele. Anan se zvedla, vzala mě za ruku a vedla mě na pěšinu, po které jsme přišli. Na rozcestí ovšem nezabočila do centra, ale k hřbitovu..
"Nevěděl jsem, že bydlíš tady." poznamenal jsme při pohledu na bílý domek vedle tisíce náhrobků ohraničených kamenou zdí porostlou břečťanem.
"Hmm.. no jo.." odpověděla jakoby mě ani neposlouchala. Otevřela masivní červené dveře a pustila mě do malého prostoru uvnitř. Stál jsem v chodbě a rozhlížel se.
"Jdu se vysprchovat, počkej na mě v kuchyni" přikázala a nasměrovala mě do bílého pokoje. Sama se vydala na druhou stranu. Nakonec jsem se rozhodl nejít za ní, protože sem nechtěl dostat přes čumák. I když..
Rozuhlédl jsem se. V kuchyni mě nic moc nefascinovala. Pár židlí, stůl, linka, myčka... skoro jako naše, akorát tahle byla o dost menší. Zrak se mi upnul na otevřené dveře do další místnosti. Zvědavost byla silnější než já. Tiše jsem proklouzl dovnitř. Rázem jsem měl husí kůži, ve vnitř bylojak v mrazáku. Zima a vlhko..
Dveře se za mnou zabouchly.
Poslepu jsem šátral okolo sebe a hledal nějaký zdroj světla. Cítil jsem zápach mršiny. Napadlo mě, že to jen nějaká chcíplá krysa a neohroženě jsem hledal dál. Ruka jsem šáhl do čehosi měkkého. Zároveň se mi povedlo rozsvítit..
Věc, ve které byly zapíchlé mé prsty bylo lidské oko! Zíral jsem na mrtvou dívkou, v jejímž oku jsem měl prst, a nezmohl se téměř na nic. Dívala se na mě prázdným skelným pohledem.. dívala se přez mě, kamsi do dály. Hnědé vlasy slepené krví... na kamenné postely ležela už jen její hlava, přesto jsem jí poznal. Clarissa... Co to má být?
Odtáhl jsem ruku a hořečně si připomínal, že je to jen další halucinace. Jen další halucinace, které jsem mýval tak často. Otevřel jsem dveře, a ani se nenamáhal zhasnout, a vypadl do kuchyně. Mrtvolný zápach jakoby se přefiltroval do kuchyně.
Ale notak, ty pitomče, říká ti něco autosugestce? Jen ss to vsugeroval. Nic se nestalo. Anna ve sklepě žádnou mrtvolu nemá! Prostě nemá!
Anna vešla dovnitř. v krátkých černých minišatech a něžně se usmívala. Ona prostě ne..
"Copak? Vypadáš vyděšeně" hlesla a zavrtala do mě oči.
Jakpak bych nemohl být? No, možná... měl bych se zeptat. Popchopí mě, určitě, říkal jsem si. Netušil jsem jaká to byla chyba. Tenkrát ještě ne.
"Můžu se tě na něco zeptat?" pípl jsem. Anna kývla a podala mi piroh. zakousl jsem se do známé pochoutky. Slaná vůně a kovoá pachuť.. začal se mi houpat žaludek.
"Zna.. Znala si Clarissu Hacklberiovou?"
"Jo, znala - jsi v pořádku? - byly jsem kamarádky. Prý je v Indii" zamumlala a políbila mě.
"Kamarádky? Aha, no já jí dneska viděl..." pokračoval jsem jakoby mimochodem a zuby drtil piroh.
Značně znejistila: "Vážně?"
"No jo, vy tý místnosti - tam" ukázal jsem na dveře "no, ale asi to byla jen nějaká halucinace, mývám je hrozně často" přiznal jsem.
Anna se zvedla a za ruku mě vedla k ní do pokoje.
"Nebyla to halucinace," řekla, když za mnou zavřela.
Vyděšeně jsem na ní vyvalil oči.
"Jsi sladký" zasmála se objala mě. Nechápal jsem co tím sleduje, ale hlavní byl útěk. Jenže.. jak? Když jsem ucítil jak se mi něco ostrého zařezává do ramena a škube taokovou silou, že mi kus vyrvalo, začal jsem ječet.
"Tak sladký..." zopakovala téměř nábožně s plnou pusou. Po bradě jí stékal proužek krvea cosi žvýkala. Teď mi všechno došlo. To ona byla to ostré co mi vytrhlo maso z těla. Moje maso teď žvýkala. Zvedl se mi žaludek.
"Jíš lidské maso!" zařval jsem zděšeně.
"No a co? Ty přece taky!" odsekla.
"Co? Co to meleš, nikdy bych.." bolest v rameni se zvyšovala každým nádechem. Ale, kdyby to věděla, zabila by mě rychleji. A já chtěl nějdřív všehno vědět. Alespoň to.
"Ale ano, ty taky. Ty pirohy...Dokonce si ochutnal mojí mamku..Nebyla tak dobrá jako Clarissa, uznávám, ale nebyla špatná, ne?" zadívala se na mě "Voníš.. neuvěřitelně.. neovládám se"
"Zabila jsi svoje rodiče?" pomalu se mi do očí řinuly slzy.
"Musela jsem, musela! Oni to nechápali.. nepochop to nikdo, ani ty!" křikla a natáhla se pro kladivo ležící na nočním stolku. Kladivo?! Co s ním chce dělat?
"A co.. Clarissa! Říkala jsi, že jste byly kamarádky...?"snažil jsem se získat čas.
"No.. byly, asi deset minut. Pak jsem dostala hlad a..." dívala se na mě. Sledovala mojí reakci.
Vykřikl jsem a vrhl se ke dveřím. Bouchnul jsem do nich celou svojí silou. Ozvalo se lupnutí. Palčivá bolest se mi rozlila až k lokti.
"Necháš toho?! Víš jak se špatně vybírá rozlámaná kost?" vyjela na mě "Doufala jsem, že to pochopíš!"
"Jsem pro tebe jen jídlo?!" to nebyxla otázka, ale konstatování. Přikývla. Přendala kladivo do druhé ruky a pomalu šla ke mě... Pak se rozmáchla...
Později..
Probral jsem se přivázaný na velkém kovovém stole. Nadkláněla se nademnou a tvářila se hrozně naštvaně. "Tak ty nechcípneš, jo?!"
"Nezabíjej mě, prosím.." zamumlal jsem vyděšeně a začal brečet. Jestli tohle má být můj konec... třeba se začne smát a zařve skrytá kamera! Studený kov mě šťípal v ráně na rameni. Tohle hloupá reality-show nebude..
"Na to zapomeň" odtušila chladně.
Pořád byla stejně nádherná i když mi teď připomínala Haniballa Lectra. Zlatavé vlasy měla stáhnuté do drdolu, ruce jí zdobily gumové rukavice.
"Nezabíjej mě, prosím, nezabíjej!"
"Zmlkni!!" zařvala a dala mi facku. Druhou rukou zvedla nůž a přejela mi po holeni. Vzala kus masa, co uřízla, a zakousla se do něj. Bolest to byla neuvěřitelná, jenže pořád málo na to, abych omdlel. Nechápal jsem to. Každého jiného by to už položilo.
"Nezvracej," sykla, když si všimla jak jsem zezelenal. "Musela bych každý kus drhnout a ono by to pak ztratilo tu nádhernou dochuť krve.."
"Co ty jsi zač?" zaúpěl jsem a skousnul zuby, představujíc si něco krásného. Clarissiny bličej.. ještě se to zhoršil.
"Tvoje dívka" zasmála se roztomile "Asi tě zabiju hned, abys netrpěl.."
"Dík" usykl jsem a drtil zubama dásně. Bolelo to, ale alespoň jsem se soustředil an něco jiného.
Vzala injekci a naplnila ji vzduchem: "Nebude to bolet víc, než to bolelo doteď" zasmála se.
"Tak to potěš" ušklíbl jsem se. Udivovalo mě, kolik sakrasmu se ve mě přes to všechno nachází. Anna se zamračila a šáhla po noži: "Chceš, abych tě zabila tímhle?!"
"Ne.."
"No a co třeba elektrošok?" napadlo ji "pro jistotu, že bys -" zabodla mi injekci do ruky a pak se jí ani nenamáhala vytáhnout " přežil, šok bys prostě nedal"
Vzduchová bublinka v krvi se blížila k srdci.
"Díky, jsi moc milá" zamračil jsem se a čekal. Smrt, sladký konec tohohle utrpení... Sklonila se nademnou, už jsem čekal, že mě kousne a políbila mě: "Sbohem"
"Nashledanou.. ušklíbl jsem se.
Ten den jsem zemřel.
† 05. 09. 2010 | kód autora:
aWXTohle je... řekněme tak trochu romantika, každopádně.. je to divný >< Nacházíme se v Amegakure... Vesnici deště.. ne nemá to nic společného s Narutem..
Nad obchodem vázl velký černý mrak, který vypadal, že každou chvíli spustí pořádný slejvák.
Hachiro běhal po schodech nahoru a dolu a hrál si na tajného agenta.
Při jednom zásahu, kdy zrovna zachraňoval paní (Leinou panenku) z hořícího domu, protože měla informace o výrobě nového robota na palačinky, běžel rychle dolu, aby ho plameny (naštvaná Leia) nedohnaly a nezabili.
"Vrať to!" vřískla Leia. Hachiro zrychlil, ale namísto útěku narazil do mámy.
"Vrať mi mojí hračku!" dožadovala se Leia.
"Ty si jí zase něco sebral?" podivila se jejich matka a koukala na Leiu, která brala schody po třech, aby se náhodou něco panence nestalo. Venku se ozvalo hřmění.
"Nesebral!" hájil se Hachiro "Jen sem jí zachraňoval z plamenů!"
"U mě v pokoji nehoří!" namítla Leia. Tsuko včas zpozorovala, jak se bratrovi chystá vlepit pohlavek a chytla jí ruku. Leia se snažila vytrhnout.
"Hoří!" bránil se Hachiro "Hoří tam a ty to víš!"
"To teda nehoří! Mami, on si zase vymýšlí!" křikla Leia a škubala sebou, aby se mohla po svém bráškovi rozehnat.
"Hoří! Hoří! A hoří! Mami ona se zase hádá!!" rozkřičel se Hachiro.
"Okamžitě ticho! Oba!" zařvala do toho povyku Tsuko a unaveně odešla nahoru do pokoje. Děti se chvilku probodávaly pohledy a pak běželi za ní.
Tsuko si zula boty a sedla si na křeslo. Blesky jí osvětlovaly obličej, takže se chvílemi zdála opravdu podobná svému otci, na kterého kromě Tsukiyumiho a Marrary, kteří si už taky dávno nepamatovali, kdo to vlastně byl, nikdo z jejích dětí neznal.
Déšť bubnoval na sklo oken, jakoby je měl rozmlátit na kousky. Hachiro se zatřásl strachy, Leia si sedla k mámě: "To je hnusně, co?"
"Ani náhodou" usmála se Tsuko "Déšť i bouřky jsou krásný, jen musíš jejich kouzlo najít."
"Mě se nelíbí,"odporoval Hachiro "Dělá to moc velkej rámus, a navíc, pak sem zmoklej a ty nadáváš, že ti kapu na koberec"
"Nemáš na ten koberec lézt, trumbero" zasmála se Leia.
"Neříkej mi trumbero, že si strašní, neznamená, že inteligentnější!" vztekal se Hachiro. Černé vlasy mu vlály okolo hlavy jako živé jak šíleně kýval hlavou, aby svoje tvrzení potvrdil. Ostatně, Hachiro nikdy neoplýval trpělivostí a docela rád se hádal, hlavně s Leiou.
"Sem!"
"Nejsi!"
"Hlupáku!"
"Magorko!"
"Mamí!"
Tsuko je nevnímala. Poslouchala déšť, který jí až moc připomínal Takiho. Možná tím, že on déšť miloval? Na obloze se objevil další blesk blízko od domu. Chvíli na to hrom. Pak se ozvalo prasknutí. Smrádek jako když se pálí guma. V celém domě zhaslo světlo.
"Mamí, co ty bylo?" zakňučel Hachiro vyděšeně.
"Klid, jen vypadli pojistky." Zavolal na ně Marrara "dojdu pro svíčku."
Přinesl svíčky, rozestavil je okolo a sedl si k nim. Tsuko se natáhla a pohladila ho po tváři.
"Mami nech toho" zavrčel.
"Připomínáš mi Takiho, hrozně" špitla a trochu se zamračila.
"Myslíš... našeho tátu?" zeptal se Hachiro.
"Jasně. Náš táta se jmenoval Taki, to nevíš?" podivil se Marrara.
"No... nevím." Zavrtěl Hachiro rozpačitě na klín a vylezl mámě na klín "Vyprávěj mi o něm!"
"Jo, vyprávěl nám o něm!" přidala se i Leia a Hinoto. Za chvilku se k Tsuko sběhli všichni.
"A co bys chtěl vědět?" zeptala se Tsuko.
"Všechno!" křikl "Chci vědět všechno!"
Tsuko se spokojeně usmála: "Aha. To tu myslím budeme na dost dlouho. No, tvůj otec byl...Byl skvělý. Vážně, vždycky. Pokaždé si věděl rady.
A já nevím co o něm říct... prostě byl nejlepší. Milovala jsem ho. Hrozně. Pak ho a jeden hnusný pán poslal na misi a on na té misi umřel." Tsuko se zaleskly v očích slzy.
"Takhle to nebylo..." namítl Marrara. Tsuko po něm šlehla naštvaným pohledem, ale dál mlčela. Hachiro vyskočil z jejího klína: "Táta byl dobrej ninja?"
"Jeden z nejlepších. Byl dokonce Leader." Odpověděla smutně.
"Vážně? A budu taky Leader?" chtěl okamžitě vědět Hachiro.
"Já nevím, asi ne.To
je teď kamui, to víš, ne?"
"Kamui?!" Marrarovi vyběhla na obličeji žilka a celej zrudl. "Kamui Rikudou?!"
"Znáš snad jinýho?" rejpal si Ame a odfrkl.
"Kdo je Kamui?" zajímal se Hachiro.
Tsuko
vstala z křesla a nechala se je hádat. Raději odešla do kuchyně udělat si kafe.
"Mami?" Marrara vešel za ní. Všiml si, jak se Tsuko třesou ramena "Ty brečíš?"
Tentokrát ani nezapírala, jen zoufale přikývla.
"Proč?" zeptal se a objal ji okolo ramen.
"Taki... je mrtvý..."
"Ano, už šest let."
"Umřel mi v náručí, Marraro" dostala ze sebe a rozbrečela se ještě víc. Marrara vykulil oči, ale neříkal radši nic. Nechal mámu se trochu uklidnit: "Nikdy si nám o tom nevyprávěla..."
"Není na tom co k vyprávění..." odsekla.
"Co přesně se stalo?" zeptal se Marrara po chvilce ticha.
Tsuko se posadila a unaveně vypila kafe: "Seděla jsem u něj a objímala ho. Pak... začal krvácet... prostě začal zvracet krev... pak řekl, ať ho obejmu jako by to mělo být naposled... a zemřel. Měl hrozný bolesti a..." Znova propukla v pláč.
Marrara zbělal: "Rozumím... a víš ty co? Já jeho sen splním! Dodělám jeho práci, já- "
"Na to rovnou zapomeň!" vyštěkla jeho matka a zvedla se.
Marrara se jí lekl, takhle vypadala strašidelně. Oči stažené do tenkých čárek, vlasy jí sahaly po pás a ve tmě osvětlená jen svíčkou Tsuko v něm vyvolávala děsivý pocit.
"Nechci přijít i o tebe. O nikoho. Nikdo z vás se o mír pokoušet nebude, jasné?!"
"Mami uklidni se!"
"Nechci, abyste se kvůli tomu připravili o život jako váš otec!" rozkřičela se hystericky a rozbrečela se ještě víc. Marrara chvilku jen tak stál a pak mámu objal: "neboj, maminko, nic takového neudělám, dobře?"
Tsuko přikývla, ale brečet nepřestala. A ten den brečela celou noc. Kvůli něčemu na co nikdy nezapomněla. Kvůli lásce, kterou navždy bude mí v srdci...
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
