"No tak, přestaň už brečet.." Ryuukův hlas byl až překvapivě uklidňující. Přesto to nestačilo. Nikdy jsem se necítil tak zoufale. Ani když jsem zapsal zločince.. ani když jsem dělal intriky a vůbec. Když jsem zabil Naomi. Ale teď...

 

Zabil jsem nevinného... Dobrá, nebyl úplně nevinný, ale v mách očích hrozně zranitelný. I když jsem si v tu chvíli co se jeho bledé tělo sneslo na zem jako domeček z karet, když zafouká vítr, radoval. Teď sem se užíral nenávistí sám k sobě... Jak jen jsem mohl?

 

Ryuuk se nademnou nadkláněl a s výrazem plným pochopení prohlásil: "Já sem ti to říkal"

No.. to mi vážně pomůže, dík ó velký shinigami, fakt se mi ulevilo...
Ty dvě černé oči se mnou provrtávali. Pořád na mě koukal... pořád, i když byl dávno mrtvý.
Jsi jediný přítel, kterého mám, Raito. Říkával.

Otočil jsem se na druhý bok. Jeho rozesmátý obličej na mě vyskočil znovu. Ryuzaki, odpusť...
Nenáviděl jsem ho. I kdkyž, fajn, možná to byl můj kamarád. Nějak jsem si na něj za tu dobu zvykl.

"Raito.."
"Já vím, Ryuuku. Teď už to nejde vzít zpátky. Musím pokračovat. Pro lepší svět"
Zapnul jsem televizi.. zrovna začali správy..

H*o M*u, třicetsedm let, obvinění z vraždy mladé školačky se údajně skrývá...

Tužka ležela kus vedle mě. Hrábl jsem po ní a otevřel černý zápisník. Kira, váš nový bůh, se o to postará.

38..
39..
40..
 

Já.. udělal jsem to zase.. zse jsem zabíjel.. Mami, Tati.. odpusťte.. váš syn nepůjde do nebe..