"Dáš si piroh? Je výborný! Jenže jich maminka vždycky udělá tolik, že je s taťkou nestíháme sníst, víš?" usmála se moje, teď už, dívka a zalovila v černé kabelce. Vlasy jí, z hořečnosti se kteru hledala slíbené jídlo padaly do obličeje a splívaly až světle modrým šatům.
"Tady jsou!" zvolal triumfálně a podala mi známou plastovou krabici.
"Já nechci.." špitl jsem spíš pro sebe a připadal si hrozně hlopupě. Anna mě ale nenechala dál protestovat a narvala mi piroh do pusy. Málem jsem se udusil. Po chvíli se mi ale jakž takž povedlo začít kousat. Známou chuť přesoleného masa doplňovala hnusná pachuť kovu. Jako když si olíznu ránu, napadlo mě. Hned jsem myšlenku zapudil a zase se na ni začal dívat. Seděla na trávě vedle mě a s našpulenou pusou lsedovala jak žvýkám. Polknul jsem a políbil ji. Anna zrudla, že by se za ní nemusel ani semafor stydět, ale začala mě líbat. Příjmené teplo se mi rozlilo tělem a motýlení v žaludku sílilo. Zase.
Štastnou chvilku přerušila tepavá bolest ve rtech. Odtáhl jsem se a ucítil lepkavou tekutinu, jak mi stéká po bradě.
"Ty si mě kousla!" vyjekl jsem. Anna zbělala: "Já... nechápu.. omlouvám se.. bože.."
Vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Lekla se ještě víc než já, chudinka.
"Ale to nic." uklidňoval jsem ji "Stává se mi to často" dodal jsem nepřesvědčivě
"Ne, to rozhdoně není nic." zaúpěla a začala mi otírat krev ze rtů - moc to nešlo - a drmolila dál omluvy. Pohladil jsem ji a lehl si do trávy. Mraky plynuli a mě se zachtělo spát...
Za půl hodiny obloha zčernala přívalem bouřkových mraků. Anna se roztřásla zimou. Posadil jsem, sundal si mikinu a nandal ji na její holá ramena.
"Jordane, to přece..." zapotestovala.
"Je mi fajn" zamumlal jsem a sledoval nebe. Anně se rozjasnili oči: "Co kdybys o víkendu přespal u nás? Naši tam nejsou..."
Nabídka byla až moc lákavá. Zavolal jsem mámě. Moc neprotestovala, jen mi dala kázání, že musím.. ehm.. nejpozději o půlnoci do postele. Anan se zvedla, vzala mě za ruku a vedla mě na pěšinu, po které jsme přišli. Na rozcestí ovšem nezabočila do centra, ale k hřbitovu..
"Nevěděl jsem, že bydlíš tady." poznamenal jsme při pohledu na bílý domek vedle tisíce náhrobků ohraničených kamenou zdí porostlou břečťanem.
"Hmm.. no jo.." odpověděla jakoby mě ani neposlouchala. Otevřela masivní červené dveře a pustila mě do malého prostoru uvnitř. Stál jsem v chodbě a rozhlížel se.
"Jdu se vysprchovat, počkej na mě v kuchyni" přikázala a nasměrovala mě do bílého pokoje. Sama se vydala na druhou stranu. Nakonec jsem se rozhodl nejít za ní, protože sem nechtěl dostat přes čumák. I když..
Rozuhlédl jsem se. V kuchyni mě nic moc nefascinovala. Pár židlí, stůl, linka, myčka... skoro jako naše, akorát tahle byla o dost menší. Zrak se mi upnul na otevřené dveře do další místnosti. Zvědavost byla silnější než já. Tiše jsem proklouzl dovnitř. Rázem jsem měl husí kůži, ve vnitř bylojak v mrazáku. Zima a vlhko..
Dveře se za mnou zabouchly.
Poslepu jsem šátral okolo sebe a hledal nějaký zdroj světla. Cítil jsem zápach mršiny. Napadlo mě, že to jen nějaká chcíplá krysa a neohroženě jsem hledal dál. Ruka jsem šáhl do čehosi měkkého. Zároveň se mi povedlo rozsvítit..
Věc, ve které byly zapíchlé mé prsty bylo lidské oko! Zíral jsem na mrtvou dívkou, v jejímž oku jsem měl prst, a nezmohl se téměř na nic. Dívala se na mě prázdným skelným pohledem.. dívala se přez mě, kamsi do dály. Hnědé vlasy slepené krví... na kamenné postely ležela už jen její hlava, přesto jsem jí poznal. Clarissa... Co to má být?
Odtáhl jsem ruku a hořečně si připomínal, že je to jen další halucinace. Jen další halucinace, které jsem mýval tak často. Otevřel jsem dveře, a ani se nenamáhal zhasnout, a vypadl do kuchyně. Mrtvolný zápach jakoby se přefiltroval do kuchyně.
Ale notak, ty pitomče, říká ti něco autosugestce? Jen ss to vsugeroval. Nic se nestalo. Anna ve sklepě žádnou mrtvolu nemá! Prostě nemá!
Anna vešla dovnitř. v krátkých černých minišatech a něžně se usmívala. Ona prostě ne..
"Copak? Vypadáš vyděšeně" hlesla a zavrtala do mě oči.
Jakpak bych nemohl být? No, možná... měl bych se zeptat. Popchopí mě, určitě, říkal jsem si. Netušil jsem jaká to byla chyba. Tenkrát ještě ne.
"Můžu se tě na něco zeptat?" pípl jsem. Anna kývla a podala mi piroh. zakousl jsem se do známé pochoutky. Slaná vůně a kovoá pachuť.. začal se mi houpat žaludek.
"Zna.. Znala si Clarissu Hacklberiovou?"
"Jo, znala - jsi v pořádku? - byly jsem kamarádky. Prý je v Indii" zamumlala a políbila mě.
"Kamarádky? Aha, no já jí dneska viděl..." pokračoval jsem jakoby mimochodem a zuby drtil piroh.
Značně znejistila: "Vážně?"
"No jo, vy tý místnosti - tam" ukázal jsem na dveře "no, ale asi to byla jen nějaká halucinace, mývám je hrozně často" přiznal jsem.
Anna se zvedla a za ruku mě vedla k ní do pokoje.
"Nebyla to halucinace," řekla, když za mnou zavřela.
Vyděšeně jsem na ní vyvalil oči.
"Jsi sladký" zasmála se objala mě. Nechápal jsem co tím sleduje, ale hlavní byl útěk. Jenže.. jak? Když jsem ucítil jak se mi něco ostrého zařezává do ramena a škube taokovou silou, že mi kus vyrvalo, začal jsem ječet.
"Tak sladký..." zopakovala téměř nábožně s plnou pusou. Po bradě jí stékal proužek krvea cosi žvýkala. Teď mi všechno došlo. To ona byla to ostré co mi vytrhlo maso z těla. Moje maso teď žvýkala. Zvedl se mi žaludek.
"Jíš lidské maso!" zařval jsem zděšeně.
"No a co? Ty přece taky!" odsekla.
"Co? Co to meleš, nikdy bych.." bolest v rameni se zvyšovala každým nádechem. Ale, kdyby to věděla, zabila by mě rychleji. A já chtěl nějdřív všehno vědět. Alespoň to.
"Ale ano, ty taky. Ty pirohy...Dokonce si ochutnal mojí mamku..Nebyla tak dobrá jako Clarissa, uznávám, ale nebyla špatná, ne?" zadívala se na mě "Voníš.. neuvěřitelně.. neovládám se"
"Zabila jsi svoje rodiče?" pomalu se mi do očí řinuly slzy.
"Musela jsem, musela! Oni to nechápali.. nepochop to nikdo, ani ty!" křikla a natáhla se pro kladivo ležící na nočním stolku. Kladivo?! Co s ním chce dělat?
"A co.. Clarissa! Říkala jsi, že jste byly kamarádky...?"snažil jsem se získat čas.
"No.. byly, asi deset minut. Pak jsem dostala hlad a..." dívala se na mě. Sledovala mojí reakci.
Vykřikl jsem a vrhl se ke dveřím. Bouchnul jsem do nich celou svojí silou. Ozvalo se lupnutí. Palčivá bolest se mi rozlila až k lokti.
"Necháš toho?! Víš jak se špatně vybírá rozlámaná kost?" vyjela na mě "Doufala jsem, že to pochopíš!"
"Jsem pro tebe jen jídlo?!" to nebyxla otázka, ale konstatování. Přikývla. Přendala kladivo do druhé ruky a pomalu šla ke mě... Pak se rozmáchla...
Probral jsem se přivázaný na velkém kovovém stole. Nadkláněla se nademnou a tvářila se hrozně naštvaně. "Tak ty nechcípneš, jo?!"
"Nezabíjej mě, prosím.." zamumlal jsem vyděšeně a začal brečet. Jestli tohle má být můj konec... třeba se začne smát a zařve skrytá kamera! Studený kov mě šťípal v ráně na rameni. Tohle hloupá reality-show nebude..
"Na to zapomeň" odtušila chladně.
Pořád byla stejně nádherná i když mi teď připomínala Haniballa Lectra. Zlatavé vlasy měla stáhnuté do drdolu, ruce jí zdobily gumové rukavice.
"Nezabíjej mě, prosím, nezabíjej!"
"Zmlkni!!" zařvala a dala mi facku. Druhou rukou zvedla nůž a přejela mi po holeni. Vzala kus masa, co uřízla, a zakousla se do něj. Bolest to byla neuvěřitelná, jenže pořád málo na to, abych omdlel. Nechápal jsem to. Každého jiného by to už položilo.
"Nezvracej," sykla, když si všimla jak jsem zezelenal. "Musela bych každý kus drhnout a ono by to pak ztratilo tu nádhernou dochuť krve.."
"Co ty jsi zač?" zaúpěl jsem a skousnul zuby, představujíc si něco krásného. Clarissiny bličej.. ještě se to zhoršil.
"Tvoje dívka" zasmála se roztomile "Asi tě zabiju hned, abys netrpěl.."
"Dík" usykl jsem a drtil zubama dásně. Bolelo to, ale alespoň jsem se soustředil an něco jiného.
Vzala injekci a naplnila ji vzduchem: "Nebude to bolet víc, než to bolelo doteď" zasmála se.
"Tak to potěš" ušklíbl jsem se. Udivovalo mě, kolik sakrasmu se ve mě přes to všechno nachází. Anna se zamračila a šáhla po noži: "Chceš, abych tě zabila tímhle?!"
"Ne.."
"No a co třeba elektrošok?" napadlo ji "pro jistotu, že bys -" zabodla mi injekci do ruky a pak se jí ani nenamáhala vytáhnout " přežil, šok bys prostě nedal"
"Díky, jsi moc milá" zamračil jsem se a čekal. Smrt, sladký konec tohohle utrpení... Sklonila se nademnou, už jsem čekal, že mě kousne a políbila mě: "Sbohem"
"Nashledanou.. ušklíbl jsem se.