"Neplač," řekl mi, když jsem brečela.
"Neboj se," řekl mi, když jsem se bála.
"Nelži," řekl mi, když jsem lhala.
"Neboj se," řekl mi, když jsem se bála.
"Nelži," řekl mi, když jsem lhala.
"Konan, neplač kvůli mně, prosím," řekl.
Nedokázala jsem mu odpovědět. Nemám brečet? Jak nemám brečet? Milovala jsem ho. A teď tu leží a krvácí.
Nedokázala jsem mu odpovědět. Nemám brečet? Jak nemám brečet? Milovala jsem ho. A teď tu leží a krvácí.
"Tak pojď!" tahal mě za nohu z postele. "Nechceš přijít pozdě, že ne?"
"To víš, že ne," odsekla jsem, "ale nechce se mi vstávat."
"Venku prší. Co kdybysme nikam nešli?" napadlo ho.
"To víš, že ne," odsekla jsem, "ale nechce se mi vstávat."
"Venku prší. Co kdybysme nikam nešli?" napadlo ho.
Vlezl si ke mě do postele a spokojeně usnul v mém objetí.
"Nebreč...," vydechl a chytil mě za ruku.
Ty jeho ruce, tak studené.
"Bu... budeš v pořádku! Já... zavolám pomoc..."
"Konan, buď tu se mnou. Víš, že už mi nepomohou."
Ty jeho ruce, tak studené.
"Bu... budeš v pořádku! Já... zavolám pomoc..."
"Konan, buď tu se mnou. Víš, že už mi nepomohou."
"Je krásný," vzal do náručí naše dítě, "ty jseš krásná..."
"Dei, až se to Pein dozví..."
"Dei, až se to Pein dozví..."
"Vidíš, dozvěděl se to," usmál se na mě.
"Ano a kvůli tomu.... Kvůli mně teď umíráš!"
Znovu sme se rozbrečela.
"On mě nikdy neměl rád...," řekl a zavřel oči.
"Dei!"
Nic.
"Deidaro!"
"Ano a kvůli tomu.... Kvůli mně teď umíráš!"
Znovu sme se rozbrečela.
"On mě nikdy neměl rád...," řekl a zavřel oči.
"Dei!"
Nic.
"Deidaro!"