"Ne!"
Výkřik překvapení.
Výkřik bolesti.
Výkřik nenávisti.
Výkřik lásky.
Konanino tělo se jako list papíru sneslo k zemi a tam zůstalo bez pohnutí. Obětovala se. pro mír.
Jeho oči se setkali s Madarovo: "Ty hajzle!!"
"Ubohý malý Nagato," zasmál se Madara "zdá se, že si prohrál. Zase. Jsi nula. Pochop už! Býval si něco - možná kdysi. Měls potenciál, ale teď si k ničemu. K ničemu! Nic neodkážeš! Přestaň se snažit mě zničit. Akorát zničíš sebe, nicko" svůj proslov skončil dramatickým zmizením v nažloutlém kouři.
Pein se třásl bolestí i nenávistí zároveň. Obličej mu nabral barvu slonoviny, takže ještě víc kontrastil s černými piercingy, které měl nabodané po celém obličeji. Ohnul se k ní, až mu vlasy spadli do obličeje. Nevšímaje si jich ji položil na klín: "Konan..."
"Nagato?" Modrovláska byla oproti němu snad ještě bělejší. Oči pomalu ztrácely radostnou jiskru.
"To se nemělo stát... to se nemělo..." nebyl schopný řídit, co vlastně říká. Všechno se mu točilo.
Konan se zasmála: "Byl to osud."
"Nesmíš mi..." rozbrečel se. Jeho šedo-fialovo-modré oči se najednou otevřely. Konan se v nich už neztrácela. Viděla v nich to co chtěl. Cit. Lásku. Cestu k jeho srdci.
"... Umřít ?" doplnila ho. "Proč? Nikdy sem nebyla šťastná. Nikdy. Možná budu."
"Nikdy si nebyl šťastná?"
Nagatovi se vyjevila nedávná scéna při povstání jakýsich ninjů ve vesnici. Tenkrát ho tak bolela hlava. A byla tu Konan. Starostlivá, roztomilá Konan. A on jí odehnal jako otravný hmyz.
"Můžu pro tebe něco udělat?"
"Ne, jdi pryč..."
"Miluju tě..." zavřela oči. Touha říct mu všechno.. všechno o její lásce už od dětství. bylo moc pozdě.
"Můžu za to já? Kvůli mně si byla nešťastná?" zalapal po dechu a hladil ji po vlasech. Tolik toho, co udělal,nebo spíš, co neudělal, litoval.
Odpovědi se už nedočkal. Z jejích mrtvých úst se vydral poslední smrtelný výdech.
