Je to nedokončené a asi to nikdy nedokončím... napsala sem to jen tak... ani nevím xD
"To snad nemyslíte vážně!"
"Ano, myslím. Pokud nemáš v úmyslu strávit dalších sedmdesát let ve vězení, vezmi Mikanagiho a padejte do Bruselu. A tím jsem skončil!"
Amane hněvivě pokrčil rameny, ale dál se nehádal. Pochopil, že to nemá cenu.
Yamamoto-san byl vždycky před svátky tak nervózní, že ho dokázala rozhodit každá maličkost.
"Ano, myslím. Pokud nemáš v úmyslu strávit dalších sedmdesát let ve vězení, vezmi Mikanagiho a padejte do Bruselu. A tím jsem skončil!"
Amane hněvivě pokrčil rameny, ale dál se nehádal. Pochopil, že to nemá cenu.
Yamamoto-san byl vždycky před svátky tak nervózní, že ho dokázala rozhodit každá maličkost.
Amane vypochodoval z kanceláře první divize a vztekle kopl do záhonu, jenž si Yamamoto tak zamiloval. K jeho velkému podivu se mu opravdu ulevilo. Ale ne dost.
Když vešel do velkého domu, kde to vonělo levandulemi, byl ještě pořád plný výčitek, že Maiko nechá samotnou. Zase. Nejradši by si za to nafackoval, ale co mohl dělat? Nechat se zavřít taky nebylo zrovna inteligentní východisko. I když... no, kdo ví?
"Kapitáne!" z pokoje vykoukla usměvavá hlava plná ohnivě rudých loken. Maiko, která samozřejmě nic netušila, byla jedna z mála lidí, kteří hluboce zakořenily v Amaneho srdci. Teď, když stála v chodbě v obrovské uniformě shinigami, která jí nebyla ani omylem, a křenila se na něj, ošklivě ho píchlo u srdce.
"Ahoj holčičko," usmál se a podrbal ve vlasech. Maiko ho ze zvyku objala, ale takovou prudkostí, že mu málem vyrazila dech.
"Naučila jsem se používat shikai," prohlásila hrdě "už umím ten oheň udržet v čepeli a zapálit s ním svíčku. Můžu konečně jít do nějaké divize?"
"Ne-e jsi moc malá." Prohlásil nekompromisně. Maiko načuřeně zaprskala: "Malá? Malá!? Je mi přesně 230 let!"
"Je ti osm. Nehodlám se o tom hádat. Dokud ti nebude aspoň třináct, tedy 374 chceš-li, do žádné divize nepůjdeš."
"To není ...."
"Co? Fér? Máš pravdu, to není. A teď, když mě omluvíš, mám chuť na bylinkový čaj. Dáš si taky?" flegmatická stránka jeho podvědomí vyplula na povrch a odsunula problém se štědrým dnem.
Když vešel do velkého domu, kde to vonělo levandulemi, byl ještě pořád plný výčitek, že Maiko nechá samotnou. Zase. Nejradši by si za to nafackoval, ale co mohl dělat? Nechat se zavřít taky nebylo zrovna inteligentní východisko. I když... no, kdo ví?
"Kapitáne!" z pokoje vykoukla usměvavá hlava plná ohnivě rudých loken. Maiko, která samozřejmě nic netušila, byla jedna z mála lidí, kteří hluboce zakořenily v Amaneho srdci. Teď, když stála v chodbě v obrovské uniformě shinigami, která jí nebyla ani omylem, a křenila se na něj, ošklivě ho píchlo u srdce.
"Ahoj holčičko," usmál se a podrbal ve vlasech. Maiko ho ze zvyku objala, ale takovou prudkostí, že mu málem vyrazila dech.
"Naučila jsem se používat shikai," prohlásila hrdě "už umím ten oheň udržet v čepeli a zapálit s ním svíčku. Můžu konečně jít do nějaké divize?"
"Ne-e jsi moc malá." Prohlásil nekompromisně. Maiko načuřeně zaprskala: "Malá? Malá!? Je mi přesně 230 let!"
"Je ti osm. Nehodlám se o tom hádat. Dokud ti nebude aspoň třináct, tedy 374 chceš-li, do žádné divize nepůjdeš."
"To není ...."
"Co? Fér? Máš pravdu, to není. A teď, když mě omluvíš, mám chuť na bylinkový čaj. Dáš si taky?" flegmatická stránka jeho podvědomí vyplula na povrch a odsunula problém se štědrým dnem.